Respekt a tolerance

Tento článek zdánlivě nesouvisí s tématem laterality, ale opak je pravdou. Každý den používáme svoje těla (systémy), a pokud je používáme nesprávně, nefunguje vše tak, jak má. To stejné se děje i se slovy. Ve svém životě používáme každý den mnoho slov, aniž bychom znali jejich skutečný energetický význam. Pokud skutečnou podstatu slov hluboce pochopíme, začneme tvořit jejich správným používáním pro sebe jiný svět.

Jako názornou ukázku, která se mnou velmi souzní v současné situaci, přikládám kapitolu z knihy Karla Kříže, Tajemství a síla slova, Slovní příčiny nemocí a bezmoci.

RESPEKT A TOLERANCE

V tuto chvíli bych se rád zastavil u používání slov, která svým uchopováním způsobují ještě větší zmatení lidí, ale hlavně ve skutečnosti nepomáhají a znesnadňují proměnu společnosti. Jsou to slova „respekt a tolerování“. Slova, jež v sobě nesou velmi zvláštní, někdy až nejasnou formu, která vytváří zmatení lidských postojů a hodnot. Snad je to i proto, že se s těmito slovy spojují významy, které k nim nepatří.

Pokud se podíváme na slovo RESPEKT do naučných slovníků, najdeme tato vysvětlení: vážnost, úcta, vážit si něčeho, někoho, být uctivý, zdvořilý, úctyhodný, vážený…

Všimněte si, že toto slůvko nás vede především k úctě k něčemu, co stojí za to ctít a vážit si toho. A co jiného by to mohlo být než například pokora, soucit, odvaha, štědrost, moudrost, vlídnost…

Máme tak v našich životech projevovat úctu tomu, co je úctyhodné. Pokud ji projevujeme tomu, čemu úcta nenáleží, co si ji nezaslouží, nastává nerovnováha, narušení a zmatení lidských hodnot.

Respekt je často spojován jen s určitou vážností vůči tomu, že vůbec jsme, a když k tomu přidáme různé tituly, vlivná místa, je z toho jen póza, mnohdy přetvářka bez ohledu na to, co a jak činíme.

Můžeme často slyšet věty typu: „vyžadujeme respekt a úctu“ nebo „respektujme se“ apod. Přitom někdy v hloubi svého nitra cítíme, že to nejde, protože co si zaslouží úctu? Ctnosti nebo neřesti?

Ano, právo na úctu mají všichni, ale též je třeba si úctu zasloužit. Především svým slušným chováním, projevy pravé lidskosti a osobnosti. Ne pouze nějakým vlivem, výkonem, množstvím něčeho apod. Zde nehrají roli žádné „papíry“, tituly, majetek, osobitost, barva pleti atd., ale pouze naše skutky a činy.

Osobně si myslím, že slovo „respekt“ ve vztahu k pravé úctě je chybně používáno a chápáno, jelikož prokazování úcty nevyžaduje rozumové úsilí, ale především vychází ze srdce, z citu. Respekt (jen si to slovo pečlivě řekněte!) vychází nikoli ze srdce, ale z rozumu v hlavě. Toto slovo se i zneužívá a měli bychom vždy dobře zvážit, kdy a jak jej použijeme, abychom tím nevzdávali úctu něčemu, čemu úcta nenáleží. Slovo respekt, tak jak je vnímáno a používáno v dnešní době, už nestačí. Je potřeba ho nahradit jiným slovem. Raději pracně a vážně hledejme slova, která více vystihují naše sdělení lidem, než abychom šířili, co ve skutečnosti nechceme. Asi čekáte, že zde navrhnu nějaké jiné či nové slovo, ale zatím ho nemám, avšak jistě brzy přijde, třeba i přes někoho z vás.

Dalším velkým úskalím je slůvko TOLERANCE, které si velmi často lidé pletou s bezbřehou tolerancí, povolností, která v dnešní době často přerostla v lhostejnost, nezájem nebo trpění a snášení něčeho, co někdy vede až k utrpení. Jde to dokonce tak daleko, že lidé toleranci spojují se svobodou každého člověka, aby si směl dělat, co chce. Následně to propojují se slovem demokracie, což je motanice pojmů jak vyšitá. Zde jasně vidíme několik špatně uchopených významů slov, se kterými lidé zachází, jak se jim to hodí, a tím k dalšímu pomatení člověka i lidských hodnot.

Tolerance – (z latinského slovesa tolerare, snášet, strpět) znamená snášenlivost, tj. ochotu, schopnost, případně možnost přijímat či snášet něco co je samo o sobě spíše nežádoucí nebo nepříjemné.

Zde si můžeme lehce povšimnout, ale i vzpomenout, jak jsme v některých situacích svou přílišnou tolerancí v sobě vypěstovali přímo na jedničku schopnost snášet nežádoucí, špatné a nepříjemné věci. Například špatné spravování naší země, bezohledné zacházení a chování určitých lidí nebo jen náladovost mnohých z nás, což se pouhým tolerováním nezmění.

Pak tu máme těžší kalibr: týrané ženy a děti, které jsou často nuceny tolerovat násilné chování jen proto, aby nebyly středem pomluv nebo měly kde bydlet, co jíst, kde spát. Pak tu máme mnohem častější úkaz zaměstnanců na pracovištích, kdy jsou systematicky nenápadně nuceni k respektování a toleranci „něčeho“, tedy „držet pusu a krok“, aby nepřišli o práci. Chápu, že to jsou těžké situace, a ne vždy se dají řešit hned a bez pomoci dalších lidí. Přesto jistě cítíme, že nesmíme být lhostejní k tolerování zlých a špatných činů, které jedovatým a zlojedným způsobem ovlivňují život lidí i život naší planety.

Jak asi vidíte, ani slovo „tolerovat“, i když je to cizí slovo, neušlo mému zájmu. Začal jsem ho rozkládat a pohlížet na něj ze zcela jiného úhlu pohledu, až jsem v něm spatřil slovo „varovat“, zdvižený prst – varování ,,TO LEhké vaROVÁNÍ“, což slovu tolerování opravdu překvapivě odpovídá. Nemyslíte?

Všichni víme, že v určité míře může tolerování unést nebo dočasně omluvit lehké prohřešky, jež individuálně mohou dávat prostor k sebepoznání, narovnání a napravení. Avšak bez výchovy a vysvětlení, co se dá či už nedá tolerovat, bude tolerance vždy zavádějící i zhoubná a se zdviženým prstem bude říkat: pozor, varuj se toho, abys to přehlédl či přehlížel do nekonečna.

Mnohem lepší je předcházet tomuto postoji lidí vysvětlením celé situace a říci, co svým chováním způsobují obě strany. Někteří lidé tolerují, ať už z různých důvodů, příliš mnoho. Často to bývá strach z mnoha věcí. Může to též znamenat, že sami chtějí být tolerováni v tom či onom, aby se nemuseli změnit, aby tak mohli omluvit své nevhodné chování, mravní i morální úpadky.

Varovné je, že v lidské společnosti se obranné a příkladné mechanismy, které by tolerování daly určitý řád, už tolik nevyskytují. Ani na naše zákonodárství se nemůžeme spolehnout, jelikož právě zde jsou slova často chápána jinak. Navíc mnohdy poskládána účelově tak, aby podporovala jiné hodnoty a pravidla života. Zde se znovu projevuje ztráta svědomí, odpovědnosti, slušného chování i lidství.

Proto přílišné tolerování a přehlížení určitého varování přináší velké osobní i společenské katastrofy, zasahující mnoho lidí, celá společenství, národy na mnoho let i generací.

Tolerování potřebuje mít nad sebou obraný mechanismus, bezpečnost pás, záchranou brzdu, aby nepřekročilo svou mez a míru. Věřím, že i zde to jsou ctnosti, ke kterým máme být vychováváni, vedeni a jež mají být základním kamenem pro ušlechtilý a důstojný život teď‘ i v budouCTnosti.

Mozek jako autoservis a květinářství

Náš mozek má dvě hemisféry – dominantní a kreativní. Názorným příkladem těchto dvou kvalit je autoservis (pro dominantní hemisféru) a květinářství (pro kreativní hemisféru).

Dominantní hemisféra = autoservis = mužský princip = logické postupy, řešení problémů, měření, počítání. Když přijedete do autoservisu, potřebujete něco vyřešit. Analyzovat, kde je porucha, najít řešení a opravit to. Očekáváte, že výsledkem bude opravené auto, které funguje.

Kreativní hemisféra = květinářství = ženský princip = kreativita, vůně, barvy, emoce. Když přijdete do květinářství, nic nepřinesete. Většinou ani přesně nevíte, co chcete a pro co si jdete. Očekáváte, že se to nějak kreativně vyřeší na místě. Máte na výběr z mnoha možností barev vůní a kombinací. Vybíráte si svými smysly.

A přesně tak funguje i náš mozek. Leváci mají hemisféry rozmístěny zrcadlově obráceně než praváci.

Pokud člověk s leváckým mozkem nepoužívá správně svoje ruce – snaží se žít jako pravák (např. píše, krájí nožem pravou rukou nikoliv levou), chová se jako skrytý levák.

A co se tedy děje v jeho mozku? Pokusíme se to popsat právě na příkladu autoservisu a květinářství. Tak jako v našem mozku jsou vedle sebe obě hemisféry a jsou propojené, tak jsou vedle sebe i autoservis a květinářství. Mají mezi sebou dveře. Když je potřeba spolupracovat, dveře se otevřou a spolupráce probíhá.

Když skrytý levák nepoužívá svoji dominantní levou ruku na činnosti vyžadující funkci dominantní hemisféry, vysílá pravou rukou tyto signály do kreativní hemisféry. Vlastně přijede autem do květinářství a požaduje opravu. Auto se nacpe čumákem do dveří a vyděšené květinářky neví, co se po nich chce, neumí auto opravit. Ale vědí, že vedle je autoservis, tak otevřou spojovací dveře, rozhrnou ke stranám květiny v obchodě a nechají auto projet do autoservisu. Když se tato situace opakuje často, vytvoří se v květinářství koridor, kterým auta do servisu projíždějí a odjíždějí. Květin stále ubývá, květinářky jsou smutné, že je nikdo nechce. Časem to v květinářství už nevoní, je tam pach jako v autoservisu, nejsou tam žádné květiny a časem ani květinářky. Ale ani v autoservisu to není ono. Musel se přeskupit celý interiér, aby mohly vozy přijíždět a odjíždět přes květinářství. Je to nepohodlné, úzké a tvoří se často fronty. Požadavky na okamžitá řešení není možné ihned vyřešit. Celý chod autoservisu se zpomalil.

Ve skutečnosti nefunguje dobře ani autoservis ani květinářství.

Člověk, který takto žije se cítí podobně. Není schopen se rychle a správně rozhodnout, všechno trvá dlouho. Zároveň mu chybí květinářství s barvami, vůněmi, emocemi a radostí ze života. Skrytý levák po čase vykazuje mnoho, většinu nebo všechny příznaky nesprávné laterality.

A jde s tím něco dělat? Ano, všechno je možné. Pokud se člověk nechá kvalitně otestovat a zjistí, že je levák, má možnost se přepólovat – začít žít svoji správnou lateralitu.

Pak budou auta jezdit do servisu hlavní branou a autoservis bude řešit požadavky lehce a bez prodlení. Do vedlejšího květinářství se samy vrátí květinářky a obchod se zaplní barvami, vůněmi a krásou. Vše se postupně usadí a život se stane krásnějším a lehčím.

Inkarnační zájezdy

Víme, že nemáme zasahovat do cizích životů, hodnotit je a už vůbec ne nikoho zachraňovat, když se z jeho nebo z našeho pohledu má dotyčný špatně. Je to zasahování do cesty duše. A každá duše si cestu vybírá před inkarnací.

Byly momenty, kdy jsem se nevědomě snažila zachraňovat všechny kolem, a přitom zapomínala sama na sebe. Ta doba už minula i díky vizualizaci procesu inkarnace, kterým se už dlouho bavíme s mým mužem.

Výběr inkarnace

Inkarnace začíná v obrovské odletové hale jako na letišti. Jsou tam ty veliké cedule, které stále přeblikávají, a na nich nabízené lety – jednotlivé inkarnace. Množství duší stojí okolo a prohlíží si nabídky. Každá duše si vybírá to, co ještě nezažila, nebo co nedokončila v jiné předchozí inkarnaci. Vlastně je to taková zkušenostní hra.

Pojďme se podívat na nějaké nabídky z pohledu vybírající si duše:

Hlad celý život – to jsem už zažil

Středověká válka – tam jsem už taky byl

Královna – to bylo docela fajn, ale kněžka v Římě se mi líbila více

Prostitutka v Benátkách – no jo, to byl život ….

Oběť vraždy – jo, to bylo docela dramatické

Vražedkyně, vězení a trest smrti – to jsem ještě nebyla, to si nechám na příště

Dítě s milujícími rodiči – tam je strašná fronta, na to se mi nechce čekat

Skrytý levák neschopný si sáhnout na svoji vnitří sílu – to už jsem byl asi třicetkrát

Život v paneláku a biorobot v továrně – je tam fronta, ale paneláky už končí, taky by se na mě nemuselo dostat

Sirotek – to jsem napoprvé nedal, ale na podruhé už to bylo v pohodě

Esoterická žena žijící v souladu s přírodou – hele, to tu ještě před týdnem nebylo

Týraná žena alkoholikem – to nebylo příjemné, ale v následné inkarnaci alkoholika se to hodilo

Nenarozené dítě – třikrát stačilo

Když si duše vybere inkarnaci včetně hlavního zážitku, přesune se k přepážce, kde dostane detailní informace o vybrané inkarnaci a možných zkušenostech. Jsou jí odebrány nástroje, které má běžně k dispozici (třeba holografický přenos informací, čtení myšlenek, neomezený zdroj energie, vědomé napojení na vyšší dimenze, vymaže se paměť atd.). To je jen proto, aby to nebylo tak jednoduché a zážitek byl co nejhlubší „chcete si to přece užít, ne?“

Dále duše pokračuje na přepážku Human Design, kde si vybere z nabídky vhodných „vozidel= těl“ a moment zrození.

Mezitím se v zákulisí odletové inkarnační haly připravují kooperující elementy (rodiče, příbuzní, kamarádi, spolupracovníci, náhodní kolemjdoucí atd.) tak, aby nebylo možné se dostat na inkarnačním zájezdu mimo zvolený program. Tento proces má na starosti poměrně vtipná a někdy škodolibá část personálu.

Zrození

A pak už se jen řekne tři-dva-jedna-teď a zájezd začíná. Transformace ze 4D do 3D je poměrně energeticky náročný proces. Osobně bych to popsala jako když fyzické tělo protlačují úzkou gumovou hadičkou o průměru asi 3cm. Proces porodu probíhá přesně tak, jak bylo uvedeno malými písmenky dole na smlouvě o inkarnačním zájezdu a „to nemusíte číst, to jsou jen běžné informace, které Vám stejně k ničemu nebudou“.

A jste tu! Hele, to jsou rodiče? Proč mě strkají do nějakého vozíku, já chci být u maminkyýýýý!!! Jsem se na ní tak těšil a ona mě stále někam odkládá.

Reklamace inkarnačního zájezdu se přijímají až po návratu zpět do 4D. To bylo taky těmi malými písmeny na zadní straně.

Když si člověk připustí tuto možnost inkarnačního procesu, pak už opravdu NEBUDE CHTÍT NIKDY NIKOHO ZACHRAŇOVAT, ani hodnotit jeho život. Každá snaha někoho zachránit před negativními zkušenostmi, zážitky, pády, zhrouceními, trápeními, zdravotními potížemi atd. jen zpomaluje vývoj „zachraňovaného“. Jak zrovna Vy můžete vědět, kterou inkarnaci si daná duše vybrala? Nemůžete. Vždyť to nevíte většinou ani u sebe!

Až zase uvidíte někoho „trpět“ a „dělat stále tu stejnou chybu“, s láskou se podívejte na celou situaci a poděkujte sami sobě, že tohle nemusíte řešit u sebe. Nikdy nemůžete vědět, že zrovna tohle není pro dotyčného to nejlepší, na co čeká celou svoji současnou inkarnaci.


V případě, že jste si vybrali současnou inkarnaci se zkušeností nesprávné laterality (nebo to ještě nevíte) můžete pokračovat sem.

Jste zaseknutí? Otestujte si vlastní lateralitu

Proč? Protože bez správně nastavené laterality je náš osobní vývoj zbrzděn nebo dokonce zastaven.

Kromě fyzického (hmotného těla) je naší součástí dalších sedm jemnohmotných těl. Uvedu zde jen další dvě:

  • Druhé tělo – emoční tělo – je nositelem emocí, pocitů a instinktů
  • Třetí tělo – mentální tělo – je nositelem našich myšlenek, představ a racionálních poznatků

Máme ještě dalších 5 jemnohmotných těl, ale těmi se nyní nebudeme zabývat.

Všechna naše těla jsou v rovnováze, jedná se o celistvý energetický vzájemně propojený systém.

Náš vývoj probíhá neustále ve všech našich tělech. Každou vteřinu přijímáme informace a podněty (energie) na mnoha úrovních a jsou zpracovávány v našem fyzickém těle i v jemnohmotných tělech. Naše těla podněty vyhodnocují a reagují na ně. Na základě našich reakcí získáváme další nové informace. Tímto způsobem se zkušenostmi učíme a vyvíjíme.

Není možné, aby jedno tělo bylo v nerovnováze s ostatními. Mentální ani emoční tělo nevidíme, ale je velmi dobře poznat na vnějším fyzickém vzhledu těla, jak se člověk cítí na emoční i mentální úrovni. Jistě zažíváte často situaci, že přesně víte i beze slov, jak se cítí člověk před Vámi, nebo co si právě myslí. Tak jasně se odráží mentální a emoční tělo ve fyzickém těle.

Vývoj a učení probíhá ve všech tělech. Pokud je některé tělo „zanedbáváno“, ostatní těla se vyvinou jen do určité úrovně a pak se vývoj zastaví – zasekne.

Jako příklad rozvoje fyzického, mentální a emočního těla velmi dobře moje vlastní zkušenost z volejbalového týmu. Do určitého věku se s námi pracovalo pouze na fyzické přípravě – rozvoj fyzického těla – běhání, obratnost, výdrž, technika odbíjení atd. Vyhrávalo družstvo s nejvíce fyzicky zdatnými hráčkami.

Pak jsme povyrostly a už nestačila jen fyzická zdatnost a bylo potřeba vytříbit strategii a taktiku hry. To představuje rozvoj mentálního těla. Začaly se propracovávat herní systémy, různé útočné a obranné taktiky proti konkrétnímu soupeři nebo v pokročilejší fázi proti konkrétní hráčce.

Vývoj pokračoval dál a zjistilo se, že výhodu mají týmy, které dokáží dobře pracovat i s emocemi a takzvaně „to prodat na hřišti“. Právě koučové, kteří mají v týmech na starosti rozvoj emočního těla, hecují tým a pracují s emocemi. Výhodu má tým, který dokáže dobře v každém momentě pracovat s aktuálními emocemi a nenechá se „rozhodit“ současným stavem zápasu. Na tomto principu fungují i fanoušci – zdroj pozitivních emocí.

Ze svého mládí si pamatuji zápas, kdy jsme na pokyn našeho trenéra při rozcvičení trefovali smečemi labilního trenéra soupeřek. Tři až čtyři trefy míčem do jeho blízkosti ho dokázaly tak rozhodit, že přenesl svoji frustraci na celý tým a my vyhrály, přestože jsme byly po fyzické a taktické stránce horší tým. No … byly jsme mladé a ambiciózní a ochotné bojovat na všech úrovních. Bohužel to fungovalo i obráceně. Pokud našeho trenéra rozčílil rozhodčí „nespravedlivým“ výrokem, těžko jsme se vracely do hry.

Z výše uvedeného je zřejmé, že výhodu má ten, kdo rozvíjí všechny úrovně – fyzickou, mentální i emoční.

Jak to souvisí s lateralitou?

Lateralita patří k fyzickému tělu. Jedná se o energetické nastavení fyzického těla. Nesprávná lateralita způsobuje nejen horší hybnost těla, ale omezuje i možnosti rozvoje fyzického těla. Takový člověk se rozvíjí na mentální i emoční rovině nesrovnatelně pomaleji a někdy se dokonce vývoj úplně zastaví. Může se to projevit až zaseknutím a nemožností dalšího vývoje (obvykle v roli oběti). Tento hendikep nelze dohnat dalšími pokusy o rozvoj mentálního těla (např. formou studia, čtení a krmení mysli) ani rozvojem emočního těla (meditacemi, terapiemi). Je potřeba posunout vývoj fyzického těla a nastavit správnou lateralitu.

Po přepólování na správnou lateralitu dochází k výraznému vývojovému posunu téměř jako mávnutím kouzelným proutkem. Pohne se vývoj fyzického těla a vše, co bylo do té doby zvědoměno na mentální úrovni (co už jsme slyšeli stokrát a víme to) a uvolněno na emoční úrovni (co už jsme stokrát oplakali nebo odpustili) se bez úsilí mění a stává fyzickou realitou. Modely, se kterými nešlo dlouhodobě pohnout, postupně mizí a člověk se dostává ke své skutečné síle a vnitřnímu klidu.

…. a stojí to za to

Slavní leváci

Vědci: Isaac Newton, I. P. Pavlov, Friedrich Nietzsche, Albert Schweitzer, Marie Curie, Niels Bohr, Stephen Hawking, Nikola Tesla, Alan Turing, Bill Gates, Henry Ford, Albert Einstein, Neil Armstrong

Hudebníci: Wolfgang Amadeus Mozart, Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven, Sergej Prokofjev, Robert Schumann, Niccolo Paganini, Giuseppe Verdi, Paul McCartney, Ringo Starr, Jimi Hendrix, Phil Collins, Seal, Annie Lennox, David Bowie, George Michael, Céline Dion, Natalie Imbruglia, Josef Vojtek, Kurt Cobain, Robert Kodym

Umělci: Leonardo da Vinci, Pablo Picasso, Michelangelo Buonarroti, Peter Paul Rubens, Raffael Santi, Josef Lada, Alfons Mucha, Jiří Trnka, Matt Groening, Vincent van Gogh, Jean Paul Gaultier

Spisovatelé: Johann Wolfgang von Goethe, Franz Kafka, Mark Twain, Václav Havel, Hans Christian Andersen, Matt Groening

Politici: Jan z Arku, Napoleon Bonaparte, Alexand Veliký, Benjamin Franklin, Ludvík XVI., Simón Bolívar, královna Viktorie, Jiří II., Jiří IV., Jiří VI., Mahátma Gándhí, královna Matka, Winston Churchill, Princ William, princ Charles, princ Vilém Alexandr, Benjamin Netanjahu, Colin Powell, Thomas Jefferson, Harry S. Truman, George Bush, Bill Clinton, Barack Obama

Herci: Charlie Chaplin, Tom Cruise, Robert DeNiro, Peter Fonda, Greta Garbo, Whoopie Goldbergová, Cary Grant, Rex Harrison, Angelina Jolie, Nicole Kidmanová, Marilyn Monroe, Kim Novaková, Robert Redford, Julia Robertsová, Mickey Rourke, Peter Ustinov, Bruce Willis, Vladimír Menšík, Jiřina Jirásková, Tatiana Wilhelmová, Lenka Vlasáková, Jan Cina

Sportovci: Fernardo Alonso, Martina Navrátilová, Petr Korda, Rafael Nadal, Lucie Šafářová, Petra Kvitová, Petr Čech, Diego Maradona, Pelé, Michal Platini, Lionel Messi, Garri Kasparov, Šárka Pančochová