Zkřížená lateralita a ambidextrie neexistují

Každý se rodíme se správnou lateralitou: pravák nebo levák. Žádná jiná varianta není z principu polarity a energie možná. Není tedy možné se narodit s tzv. „zkříženou lateralitou“, ani jako obojetník tzv. “ambidextr“, ani jako částečný levák (30%) a částečný pravák (70%). Rodíme se jako leváci nebo jako praváci.

Otázkou je, zda v následujícím životě ŽIJEME nebo NEŽIJEME SVOJI PŘIROZENOU LATERALITU.

Do 4 let je pro nás vnější svět větší autoritou než my pro sami pro sebe. Malé děti se přirozeně učí především okoukáváním a kopírováním okolí. Když malé dítě u rodiče vidí, jak například krájí chleba, pokusí se to napodobit stejně. Poprvé vždy vezme nový předmět (v tomto případě nožík) do ruky, do které přirozeně patří (levák do levé). Pak se znovu podívá na vnější autoritu. Pokud je to u ní jinak (v pravé ruce), než jak to dítě udělalo, často si přendá předmět do té ruky, kde to má dospělý (do pravé). Poté už nemá většina malých leváků motivaci přendat nůž do levé ruky, i když tam podle jeho energetického nastavení i pocitu patří. Malé děti každou novou činnost POPRVÉ udělají dle svého nastavení laterality. Ale pokud to vnější autorita dělá jinak, děti samy často už napodruhé udělají činnost přesně jako vnější autorita (i když to je v rozporu s přirozeným nastavením dítěte), aby přesně napodobili činnost dospělého. A velmi často se už nikdy nevrátí k tomu, jak je to pro ně přirozené. U malých dětí je tedy dobré pozorovat, jak to dělají poprvé.

Z toho vyplývá, že v současném nastavení společnosti nestačí malé leváky nechat dělat činnosti tak, jak to okoukávají od dospělých praváků. Malí leváci a levačky potřebují podporu, aby si svoje leváctví udrželi v pravácky nastaveném světě. Tomu odpovídají i studie, které tvrdí, že rodičům levákům se rodí více dětí leváků. Skutečnou příčinou není dědičnost, ale skutečnost, že malý levák má v prostředí s leváky, kteří svoje leváctví žijí, více možností si vybrat leváctví než dítě, které je obklopeno vnějšími autoritami používajícími pravou stranu těla jako dominantní (i když třeba praváci nejsou).

Na tomto principu „prvního použití“ jsou postaveny testy laterality Barbary Sattler. Aby test proběhl jednoznačně správně, nesmí testovaný předtím tuto činnost dělat, ani ji nesměl předtím vidět dělat někoho jiného. Na seminářích Karla Grunicka jsem se potkala s lidmi, kteří absolvovali testy i u Barbary Sattler. Podle jejich zkušeností jsou cviky Karla Grunicka, které používáme na seminářích, komplexnější a věrohodnější.

Kopírování činností a společenský tlak na praváctví jsou tím nejzásadnějším důvodem, pro tolik lidí NEŽIJE SVOJI SPRÁVNOU LATERALITU.

A kde je ta zkřížená lateralita? Ta se objeví až v momentě, kdy rodič přivede své dítě do pedagogicko-psychologické poradny v předškolním věku. Většinou tam jsou děti doporučeny, protože mají nějaké „potíže“ nebo „poruchy učení“ nebo jsou „nevyhranění“. Psycholog malé dítě otestuje. Málokdy vyjdou všechny testy jednoznačně na praváka nebo jednoznačně na leváka. V tento moment může být vyslovena diagnóza „Vaše dítě má zkříženou lateralitu.“. A protože se jedná o odborníka na dané téma, je tato „diagnóza“ většinou hned přijata, aniž by kdo vlastně věděl, co to znamená. Psycholog/speciální pedagog sdělí rodiči, jaké všechny potíže a problémy dítě s touto diagnózou čekají.

Zkuste si představit, že přijdete k lékaři a on vám po prohlídce sdělí, že máte „fixancion krutilis“ a že se to nedá léčit. Když ale budete pravidelně cvičit, následky se zmírní. Cvičili byste, nebo byste zpochybnili odborníka?

Se „zkříženou lateralitou“ je to stejné. „Vaše dítě MÁ zkříženou lateralitu“ – a nálepka je tu! Rodič to většinou přijme „jako fakt“ a pouze se dozví, že je možné dítěti pomoci kompenzovat následky cvičeními.

Je zde potřeba sdělit, že tento postup speciálního pedagoga je plně v souladu s legislativou a vzdělávacími podklady speciálních pedagogů a psychologů, které se v oblasti laterality od dob Matějíčkova-Žlabova testu z roku 1972 nijak nezměnily.

V tento moment je potřeba říci, že stávající testy laterality nejsou podle našich zkušeností i některých vědeckých prací průkazné:

• Například cvik s propojením prstů má vypovídající schopnost cca 60%. To je o trošičku více než, kdyby si člověk hodil korunou „pana nebo orel“.
• Testy na dominanci oka mají podobně nízkou korelaci a neberou v potaz oční vady. Logoped František Synek pozoroval u mnoha dětí změnu vedoucího oka a ucha v souvislosti s přehozením psaní do druhé ruky.
• Testy typu „kterou rukou /nohou to dělám“ jsou také málo průkazné, protože jsou tyto činnosti často okoukané.

Nejvhodnější jsou cviky, při kterých dítě nepoužívá žádný předmět a vyzkouší si obě varianty (levou i pravou). Například chození přesně po čáře. V některých studiích bylo u přírodních kmenů prokázáno, že při používání předmětů vykazují kmeny až 70% praváctví, ale testy bez předmětů vychází přibližně 50% praváků a 50% leváků.

Mnoho lidí, kteří mají diagnostikovanou „zkříženou lateralitu“, jsou leváci, kteří své leváctví nežijí a pokoušejí se žít jako praváci, protože to okoukali. Proto se už v tomto raném věku u dětí objevují příznaky (následky) nežití leváctví (poruchy učení, poruchy pozornosti, pomočování, zrcadlové psaní atd.), a právě proto se objeví v poradně. Místo abychom jim ulevili, onálepkujeme je diagnózou „zkřížená lateralita“, zatížíme je cvičeními, která jen trochu zmírní následky, ale neodstraní příčinu.

Člověk v sobě nemá ani nemůže mít žádnou „zkříženou lateralitu“. Je to jen zažitý mýtus, který se hluboce usídlil v odborné a následně i veřejné společnosti. Stále se objevují nové poznatky, které staré mylné informace mění. Příkladem může být placatost Země. Velmi dlouho trvalo, než byl přijat poznatek, že Země není placatá, ale kulatá. V této době nám může připadat úsměvné, jak dlouho tomu lidé mohli věřit a nepřijímat důkazy. Je to ukázka toho, jak je pro nás důležitý prvotní zápis a naše mysl se pak brání změně, i kdyby byla změna v náš prospěch.

Podle zkušeností mnoha účastníků seminářů vede diagnostika tzv. „zkřížené laterality“ k tomu, že si člověk o sobě začne myslet, že má v sobě něco špatně, křížem a nejde to opravit. Přijme fakt, že je vadný nebo méněcenný a to vede ke snížení sebedůvěry. Naopak lidé, kteří tvrdí, že jsou ambidextři, považují tuto „schopnost“ za něco výjimečného a pozitivního.

Je potřeba si uvědomit, že vše, co děti běžně dělají, mají okoukané. Nelze tedy brát vážně to, že 6-ti leté dítě nějakou rukou „provádí nějakou činnost“, kterou dělá ve školce již několik let. Tuto činnost zná a má ji nějakým způsobem naučenou. Mnohem vhodnější je dítě pozorovat, jak se chová již od raného dětství. To je důvodem proč zjištění laterality v 6-ti letech již příliš pozdě. V mateřských školách pedagogové děti pozorují a často říkají, že je nevyhraněné, ale ještě počkáme. Malý leváček má v sobě nejistotu, a nevěří si právě proto, že nepoužívá své tělo v souladu se svým nastavením. A logicky se přikloní k tomu, „jak to dělá většina“. Čekání až se dítě vyhraní je v tomto případě vlastně jen čekání, až se dítě levák přizpůsobí fiktivní pravácké většině. Pokud je dítě/levák zvyklé kreslit pravou rukou, těžko ho před nástupem do školy přesvědčíme, aby se to učilo znovu levou rukou. V době školní docházky je tlak na psaní tak velký, že změna psací ruky je prakticky nemožná. Nicméně je možné dítě vést k tomu, aby dělalo dominantní/levou stranou těla vše ostatní, co k dominantní polovině těla patří.

Z výše uvedeného vyplývá, že:

„Zkřížená lateralita“ ani „ambidextrie“ neexistují. Existují pouze LEVÁCI a PRAVÁCI.

Testy, který vedou k těmto závěrům, popisují to, jak máme danou činnost naučenou nikoliv to, jaké je přirozené nastavení laterality.

Testy nepopisují to, která strana těla je dominantní, ale jak je testovaný zvyklý činnosti provádět. To může být a často je v naprostém rozporu.

Zde se opět dostáváme k tomu, že nestačí, aby si nevyhraněné dítě vybralo samo. Dítě pravák totiž nikdy nebude v praváckém světě nevyhraněné. Nemá důvod, je si jisté. Nevyhraněné dítě bude většinou levák, protože si není jisté. Stále balancuje mezi tím „jak by to chtěl dělat on a jak mu je v tom dobře“ a tím, „jak to dělá většina“. Čekáním na 6.rok věku se většinou jen leváctví potlačí, protože se dítě postupně přizpůsobuje „většinovému“ okolí a zvyká si dělat věci v rozporu se svým nastavením. Děti většinou chtějí zapadat do svého okolí, být součástí skupiny a nevyčnívat. Diagnostika typu „Když to není vyhraněný levák, tak ho nechte psát pravou rukou.“ nebo „Má zkříženou lateralitu. Cviky mu vyšly na leváka jen 35%, tak ať píše raději pravou.“ vede jen k dalšímu potlačení přirozeného leváctví.

Jak by to vypadalo, kdyby termíny „zkřížená lateralita“ a „ambidextrie“ vymizely z odborného slovníku?
Rodič by přišel do poradny s dítětem již dříve (nejpozději kolem 4. roku) a měl by vypozorované, jak se dítě chová. Dítě by udělalo několik jednoduchých cvičení oběma rukama a nohama bez použití jakýchkoliv předmětů. Pokud by mu testy vycházely jednoznačně na praváka, odešlo by jako pravák. Pokud by testy vycházely částečně na leváka nebo nejasně, dítě by odcházelo jako levák a rodiči by bylo doporučeno, jak dítě leváka podporovat. V této společnosti nemá pravák důvod mít nejasné testy. Takto by ubylo minimálně 30% lidí, kteří nežijí svoji lateralitu a mají různé psychické, emoční a zdravotní potíže po zbytek svého života, aniž by věděli proč.

Sbohem, „zkřížená lateralito“ a „ambidextrie“, odpočívejte v pokoji!

… a přece se točí!