Respekt a tolerance

Tento článek zdánlivě nesouvisí s tématem laterality, ale opak je pravdou. Každý den používáme svoje těla (systémy), a pokud je používáme nesprávně, nefunguje vše tak, jak má. To stejné se děje i se slovy. Ve svém životě používáme každý den mnoho slov, aniž bychom znali jejich skutečný energetický význam. Pokud skutečnou podstatu slov hluboce pochopíme, začneme tvořit jejich správným používáním pro sebe jiný svět.

Jako názornou ukázku, která se mnou velmi souzní v současné situaci, přikládám kapitolu z knihy Karla Kříže, Tajemství a síla slova, Slovní příčiny nemocí a bezmoci.

RESPEKT A TOLERANCE

V tuto chvíli bych se rád zastavil u používání slov, která svým uchopováním způsobují ještě větší zmatení lidí, ale hlavně ve skutečnosti nepomáhají a znesnadňují proměnu společnosti. Jsou to slova „respekt a tolerování“. Slova, jež v sobě nesou velmi zvláštní, někdy až nejasnou formu, která vytváří zmatení lidských postojů a hodnot. Snad je to i proto, že se s těmito slovy spojují významy, které k nim nepatří.

Pokud se podíváme na slovo RESPEKT do naučných slovníků, najdeme tato vysvětlení: vážnost, úcta, vážit si něčeho, někoho, být uctivý, zdvořilý, úctyhodný, vážený…

Všimněte si, že toto slůvko nás vede především k úctě k něčemu, co stojí za to ctít a vážit si toho. A co jiného by to mohlo být než například pokora, soucit, odvaha, štědrost, moudrost, vlídnost…

Máme tak v našich životech projevovat úctu tomu, co je úctyhodné. Pokud ji projevujeme tomu, čemu úcta nenáleží, co si ji nezaslouží, nastává nerovnováha, narušení a zmatení lidských hodnot.

Respekt je často spojován jen s určitou vážností vůči tomu, že vůbec jsme, a když k tomu přidáme různé tituly, vlivná místa, je z toho jen póza, mnohdy přetvářka bez ohledu na to, co a jak činíme.

Můžeme často slyšet věty typu: „vyžadujeme respekt a úctu“ nebo „respektujme se“ apod. Přitom někdy v hloubi svého nitra cítíme, že to nejde, protože co si zaslouží úctu? Ctnosti nebo neřesti?

Ano, právo na úctu mají všichni, ale též je třeba si úctu zasloužit. Především svým slušným chováním, projevy pravé lidskosti a osobnosti. Ne pouze nějakým vlivem, výkonem, množstvím něčeho apod. Zde nehrají roli žádné „papíry“, tituly, majetek, osobitost, barva pleti atd., ale pouze naše skutky a činy.

Osobně si myslím, že slovo „respekt“ ve vztahu k pravé úctě je chybně používáno a chápáno, jelikož prokazování úcty nevyžaduje rozumové úsilí, ale především vychází ze srdce, z citu. Respekt (jen si to slovo pečlivě řekněte!) vychází nikoli ze srdce, ale z rozumu v hlavě. Toto slovo se i zneužívá a měli bychom vždy dobře zvážit, kdy a jak jej použijeme, abychom tím nevzdávali úctu něčemu, čemu úcta nenáleží. Slovo respekt, tak jak je vnímáno a používáno v dnešní době, už nestačí. Je potřeba ho nahradit jiným slovem. Raději pracně a vážně hledejme slova, která více vystihují naše sdělení lidem, než abychom šířili, co ve skutečnosti nechceme. Asi čekáte, že zde navrhnu nějaké jiné či nové slovo, ale zatím ho nemám, avšak jistě brzy přijde, třeba i přes někoho z vás.

Dalším velkým úskalím je slůvko TOLERANCE, které si velmi často lidé pletou s bezbřehou tolerancí, povolností, která v dnešní době často přerostla v lhostejnost, nezájem nebo trpění a snášení něčeho, co někdy vede až k utrpení. Jde to dokonce tak daleko, že lidé toleranci spojují se svobodou každého člověka, aby si směl dělat, co chce. Následně to propojují se slovem demokracie, což je motanice pojmů jak vyšitá. Zde jasně vidíme několik špatně uchopených významů slov, se kterými lidé zachází, jak se jim to hodí, a tím k dalšímu pomatení člověka i lidských hodnot.

Tolerance – (z latinského slovesa tolerare, snášet, strpět) znamená snášenlivost, tj. ochotu, schopnost, případně možnost přijímat či snášet něco co je samo o sobě spíše nežádoucí nebo nepříjemné.

Zde si můžeme lehce povšimnout, ale i vzpomenout, jak jsme v některých situacích svou přílišnou tolerancí v sobě vypěstovali přímo na jedničku schopnost snášet nežádoucí, špatné a nepříjemné věci. Například špatné spravování naší země, bezohledné zacházení a chování určitých lidí nebo jen náladovost mnohých z nás, což se pouhým tolerováním nezmění.

Pak tu máme těžší kalibr: týrané ženy a děti, které jsou často nuceny tolerovat násilné chování jen proto, aby nebyly středem pomluv nebo měly kde bydlet, co jíst, kde spát. Pak tu máme mnohem častější úkaz zaměstnanců na pracovištích, kdy jsou systematicky nenápadně nuceni k respektování a toleranci „něčeho“, tedy „držet pusu a krok“, aby nepřišli o práci. Chápu, že to jsou těžké situace, a ne vždy se dají řešit hned a bez pomoci dalších lidí. Přesto jistě cítíme, že nesmíme být lhostejní k tolerování zlých a špatných činů, které jedovatým a zlojedným způsobem ovlivňují život lidí i život naší planety.

Jak asi vidíte, ani slovo „tolerovat“, i když je to cizí slovo, neušlo mému zájmu. Začal jsem ho rozkládat a pohlížet na něj ze zcela jiného úhlu pohledu, až jsem v něm spatřil slovo „varovat“, zdvižený prst – varování ,,TO LEhké vaROVÁNÍ“, což slovu tolerování opravdu překvapivě odpovídá. Nemyslíte?

Všichni víme, že v určité míře může tolerování unést nebo dočasně omluvit lehké prohřešky, jež individuálně mohou dávat prostor k sebepoznání, narovnání a napravení. Avšak bez výchovy a vysvětlení, co se dá či už nedá tolerovat, bude tolerance vždy zavádějící i zhoubná a se zdviženým prstem bude říkat: pozor, varuj se toho, abys to přehlédl či přehlížel do nekonečna.

Mnohem lepší je předcházet tomuto postoji lidí vysvětlením celé situace a říci, co svým chováním způsobují obě strany. Někteří lidé tolerují, ať už z různých důvodů, příliš mnoho. Často to bývá strach z mnoha věcí. Může to též znamenat, že sami chtějí být tolerováni v tom či onom, aby se nemuseli změnit, aby tak mohli omluvit své nevhodné chování, mravní i morální úpadky.

Varovné je, že v lidské společnosti se obranné a příkladné mechanismy, které by tolerování daly určitý řád, už tolik nevyskytují. Ani na naše zákonodárství se nemůžeme spolehnout, jelikož právě zde jsou slova často chápána jinak. Navíc mnohdy poskládána účelově tak, aby podporovala jiné hodnoty a pravidla života. Zde se znovu projevuje ztráta svědomí, odpovědnosti, slušného chování i lidství.

Proto přílišné tolerování a přehlížení určitého varování přináší velké osobní i společenské katastrofy, zasahující mnoho lidí, celá společenství, národy na mnoho let i generací.

Tolerování potřebuje mít nad sebou obraný mechanismus, bezpečnost pás, záchranou brzdu, aby nepřekročilo svou mez a míru. Věřím, že i zde to jsou ctnosti, ke kterým máme být vychováváni, vedeni a jež mají být základním kamenem pro ušlechtilý a důstojný život teď‘ i v budouCTnosti.