Zkušenosti účastníků

Na této stránce je možné najít zkušenosti účastníků se seminářem Levo – pravorukost, mozek v rovnováze, jejich následným procesem přepólování a přínosem v životě. Věk účastníků je 14-74 let. Vždy jde o jejich jedinečné zkušenosti, vnímané jejich jedinečným způsobem. Pestrost zkušeností je nekonečná.

Ahoj Lucie, moje zkušenosti jsou krásné – i když jsem hned věděl, že jsem levák, tak se v tom stále utvrzuji a největší přínos vidím v tom, že mě spousta věcí najednou baví. Už dělám levou spoustu věcí a i když mi ještě nejdou tak, jako pravou, vůbec mi to nevadí 🙂
Jsem po semináři asi půl roku. Díky ještě jednou za kurz a když bude příležitost, rád bych se zúčastnil dalšího – třeba na téma vnitřní síly KI.
Joel (Robert), Železný Brod


Jsem necelých pět měsíců po semináři. Největší změny jsem zaregistrovala v prvních týdnech a asi můžu říct, že až na chvilkové výkyvy, což je snad přirozené, stále trvají.
Vsimla jsem si, že rychleji mluvím, líp si vzpomenu na slovo, které chci zrovna říct a mám víc energie. Když mi jiní lezou na nervy, líp to snáším. Jsem schopná se vyjádřit bez přípravy a sdělit, co opravdu chci. Jsem trochu sebevědomější a cítím se být víc ženou. Mám pocit, jako bych poposkočila ve vývoji, ale co je na tom nejlepší – že se to děje samo. Mám velkou chuť žít, poznávat sebe sama a stát se plně sama sebou. Ještě tu nějaká práce bude, ale cítím, že jsem na správné cestě. Po mooooooooc dlouhé době se mi vrátila přirozená radost ze života. Tu jsem před tím cítila jen v určitých okamžicích. Když nespěchám, píšu levou. Baví mě to a myslím, že i obsah se změnil. Před seminářem jsem měla obavy z toho, jak budu kreslit levou, když je to součást mojí profese. Jde to a je to dokonce mnohem zábavnější, hravější a radostnější činnost.
Přestala mě bolet pravá kyčel a rameno, kterému hrozila operace. 
A ještě jsem si vzpomněla na jeden moment pár dní po semináři: Najednou jsem si uvědomila, že to, co se dělo doteď, byť to vypadalo jako ztráta času, mělo všechno smysl. Přišlo to jako chvilkový záblesk v mysli a já jsem ráda, že jsem ho lapila. Celý seminář byl úžasný a jsem za to moc vděčná. Díky Lucko! Bára


Jako dítě jsem byla pravák bez sebemenších pochyb. Myslela jsem, že všichni si hrají jako já. Počítají schody, nešlapou na škvíry dlaždic, kontrolují, zda má projíždějící vlak sudý, či lichý počet vagonů… Učení mi šlo dobře, ale pocit, že něco nemám jako ostatní, jsem vnímala už na základní škole. V některých situacích jsem se absolutně ztrácela, nevěděla jsem, jak se mám chovat. Přesně jak tu napsal Honza, připravovala jsem si odpovědi na otázky, které by mi mohl někdo položit, byla jsem mimo přítomnost, intuice nula.
Z dnešního pohledu mi připadá výmluvný sen, který se mi od raného dětství opakovaně vracel. K našemu domu vedly dvě cesty – horní a dolní – dnes bych řekla spíš pravá a levá. Chtěla jsem jít horní a cestu mi zastoupil obrovský had, utíkala jsem na dolní a byl najednou i tam. A tak jsem pobíhala tam a zpět a nemohla se dostat domů. Žádná cesta nebyla správná. Byla jsem malá v 70. letech – leváctví se nepřipouštělo, jednu mou spolužačku přeučovali ve škole, začala koktat, nikoho to nezaujalo.
V průběhu let jsem sice vnímala, že jsem dysgrafická, vše si musím pečlivě několikrát s odstupem kontrolovat, ale na to konto jsem zase chápala děti, u nichž se všechny možné „poruchy“ objevily a taky jsem tušila, že řešení a výklady speciálních pedagogů nejsou výstižné. Někdy naopak stály v cestě pokroku dětí, ale to by bylo na jinou kapitolu. Tehdy jsem objevila kineziologii a cviky, které podle mě děti mohou velmi dobře podpořit, i když dnes vím, kde je skutečné řešení.
Těsně před padesátkou jsem změnila místo, v rodině nastala těžká situace, bylo to velmi náročné období.  Nedokázala jsem nikde ubrat, měla jsem pocit, že musím všechno zvládnout. Až jsem se zbořila jak domeček z karet. Naprostá absence intuice a vztahu k sobě samé, sebepopření. Špatně jsem mluvila, měla jsem hrozný strach, že nebudu moci pracovat, měla jsem zdravotní potíže vyvolané stresem. Žádná prohlídka pochopitelně nepřinesla diagnózu, i na neurologii po magnetické rezonanci mi řekli, že jsem zdravá. Což byla dobrá zpráva, ale já byla v koncích. V zoufalství jsem požádala, ať pochopím, co se mi děje za jakoukoli cenu.
Jak nemám teoretickou pedagogiku ráda, poslouchala jsem postupně všechny díly Duše K, jen ten s názvem O lateralitě jsem důsledně přeskakovala, dokud se mi jednoho dne nespustil sám. Bylo mi to jasné během pár minut, i když pochybnosti samozřejmě mysl později připravovala.
To důležité nakonec. Protože jsem se hned na kurz nevešla, pospíchala jsem pochopitelně stylem – čím víc levou pracuješ, tím víc jsi levák. Což přineslo avizovaný bojkot a několik cyklů nových a nových nástupů leváctví, protože s návratem k pravé ruce, se vždy zlé příznaky vracely. Velmi mi pomohl seminář o Inteligenci těla s Karlem Grunickem.  
Jsem strašně vděčná za seminář O lateralitě, mužské a ženské energii a přístupu k sobě. Zážitek je to nepřenosný, ale na Kubasovce jsem se stala Levačkou. Děkuji Lucce, Rysovi a celému společenství, prodělávám šestinedělí a raduji se každý den. Díky.

O následné kontrole na neurologii: „Pane doktore, nemohlo by mé potíže vyvolat skryté leváctví?“.  „Ne, to určitě ne. Takové problémy mají jen malé děti.“ pan doktor na to.
Důležité je, že se teď postupně ztrácejí. Petra
PS: Pro ženy. Cca 20 let jsem trpěla tvorbou zánětlivých cyst v prsou. Chodila jsem na punkce. Když mě nějaké zbavili, objevila se nová. Brala jsem to jako samozřejmost, příčinu označovali jako „hormonální“. Po posledním vyšetření nemám v prsou ani jedinou.


Zde je povídání z mé aktuální perspektivy, byl jsem na kurzu v červnu 2021:
Hned, když jsem se o lateralitě poprvé dozvěděl, jsem se v celém tématu naprosto našel a bylo mi jasné, že nejspíš budu ve skutečnosti levák. Týkaly se mě téměř všechny typické příznaky. Celý život jsem bojoval s tím, že nejsem dost muž, nikdy jsem se nedokázal pořádně prosadit vůči ostatním a byl jsem klasický příklad syndromu hodného muže, s čímž souvisel nezájem ze strany žen. Trápily mě výkyvy nálad a pocity, že nikam nepatřím a nikdo mi nerozumí. Cítil jsem se trvale bez energie a všechno mi připadalo náročné. Nedokázal jsem plynule hovořit a hlavně rychle reagovat, pokud se mě například někdo zeptal na otázku, kterou jsem dopředu nečekal.
Nikdy se mi nedařilo vypnout neustálý tok myšlenek v mé hlavě, nebyl jsem nikdy spokojený s tím, co jsem dokázal a se svým životem celkově. Každé jaro mě trápily alergie. Všechny zaručené recepty, jak se zbavit únavy, chybějící chutě do života a alergie, u mě selhaly, nefungovalo vůbec nic, ani řada let na makrobiotické stravě.
Kromě toho, že mi podle obvyklých příznaků skrytých leváků hned bylo jasné, že jsem velmi pravděpodobně jeden z nich, mě také fascinovalo, kolik různých na první pohled nesouvisejících problémů může přepólování vyřešit nebo alespoň výrazně zmírnit. Ze zvědavosti jsem začal zkoušet některé činnosti dělat levou rukou už před kurzem. K mému překvapení šlo všechno velmi dobře a hlavně téměř okamžitě. Krájení ostrým nožem, stolní tenis, sekáni sekyrou, kreslení a mnoho dalších… Ze zkoušení se staly trvalé návyky, protože jsem necítil potřebu se vracet k pravé, když mi všechno šlo tak hezky levou, mojí hlavu ale trápily pochybnosti, zdali je to tak správně a skutečně jsem levák. Proto zpětně chápu, proč začít přepólování ještě před kurzem nebyl ten nejlepší nápad.
Kurz laterality jsem očekával jako vysvobození, ale zároveň jsem cítil silné obavy, že zjistím, že levák nejsem a všechno moje utrpení bude pokračovat dál. Nicméně kurz kromě toho, že jsem si ho opravdu moc užil, potvrdil, že levák opravdu jsem. Po kurzu jsem cítil velikou vlnu radosti. Cítil jsem, že konečně vím, kdo doopravdy jsem a začalo mi dávat smysl, proč celý můj předešlý život vypadal tak, jak vypadal. Protože jsem se začal přepólovávat sám už před kurzem, období po kurzu pro mě bylo hlavně o definitivním pochopení na všech úrovních, že skutečně jsem levák. Z praktických činností už mi zbývalo jen několik posledních, které jsem si raději nechával až na po kurzu.
Začal jsem levou psát a také jsem si nechal upravit kytaru pro hraní na druhou stranu. Nemohu říct, že jsem se jednoho dne probudil, a všechno se mnou bylo jinak. Změny se dějí, ale přicházejí pomalu a postupně. Sám si jich bez hlubšího zamyšlení ani nestačím všímat. Po asi tři čtvrtě roce od kurzu cítím, že celý můj život funguje nyní v mnohem větším klidu a lehkosti, nemusím nic tolik řešit, o nic se tolik snažit, nepoužívat ke všemu tolik síly a energie. Cítím se být mnohem víc ve své mužské podstatě. Zvládám říkat ostatním svůj názor, aniž bych se bál jejich nesouhlasu. Když hovořím, nemusím u toho očima hledat geometrické tvary, ani neustále něco počítat. Z reakcí mého okolí jsem se dozvěděl, že se dokážu vyjadřovat více plynule a jasně. Mám více otevřenou intuici a moje hlava je ve větším klidu. Všechny činnosti, které dělám levou, mi jdou, a cítím se při nich více uvolněně a dokážu si je užít s větší radostí, místo abych je prostě jenom měl za sebou.
Některé mé problémy se ještě nevyřešily zdaleka úplně, ale cítím celkovou výraznou změnu v mém životě. Samozřejmě ani lateralita není všemocná, na mých problémech mají velký podíl také rodové vzorce a další vlivy. Každopádně stále cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem měl možnost zjistit, kdo skutečně jsem!
Pro mě bylo objevení mé laterality opravdu životním přelomem! Jan Kodad


O lateralitě jsem se dozvěděla od přátel. Nejprve jsem si myslela, že jsem jasný pravák, protože vše od mala dělám pravou. Časem jsem se však dostala k Lucii a jejím stránkám o lateralitě. Po přečtení příznaků, jsem si uvědomila, že zhruba 80 % patří i mně. A tak jsem chtěla co nejdříve ověřit svou správnou lateralitu. Nyní mám zhruba půl roku po kurzu, kde jsem zjistila, že jsem opravdu skrytý levák. To mi tedy pomohlo najít opravdovou příčinu toho, jak jsem doposud žila a s čím jsem se potýkala. V procesu přepólování se cítím, že jsem stále na začátku. Netlačím na sebe, každý den se snažím udělat nějakou malou činnost levou. Když dělám věci pravou rukou, rychle se unavím, jsem napjatá a ztuhlá. S levou rukou cítím větší uvolnění. Je to tedy proces na delší dobu, ale rozhodně stojí za to, protože chci žít lehčí a uvolněnější život ve své správné straně. Na kurzu jsme byli spolu s přítelem, který také zjistil, že je skrytý levák. Nyní tak postupně vstupujeme a ochutnáváme své pravé polarity. Cítím se v tom tak nějak správně. Rozhodně doporučuji všem, co jen váhají, kurz navštívit. Dominika Ch.


Absolvovala jsem kurz laterality v září 2021. Učím se psát levou rukou a taky zařazuji postupně další činnosti. Jedu písanky pro 1-3. třídu a docela mě to baví. Kreslení jsem nyní vypustila.
„Pozitiva“:
Jsem daleko klidnější a vnitřně radostnější. Stav „depky“, která by mě v tomto čase určitě přepadla je fuč. Umím nějak nalézat cesty, abych byla v samém finále spokojená a se mnou i ostatní, pokud se na něčem podílíme společně. Taky mi přijde, že jsem se přestala vnitřně vztekat, že mi něco nejde nebo spíše nejde dle mých plánů. Harmonizaci hemisfér jsem zařadila před své pravidelné ranní cvičení jógy a nepociťuji nějaké výrazné změny, jenom to, že mě to prostě baví a když nestíhám cvičit, tak si alespoň udělám tuto harmonizaci a mám pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Jsem více vděčná a soucitná.

„Negativa“:
Jsem neskutečně pomalá, neustále si kupuji nějakou parádu (sukně, korále, šály apod.) a nějak nemohu vyjít s penězi, což se mi dříve nestávalo. Téměř všechny moje plány vzaly za své a žiju ze dne na den. Ještě mi nejde pořádně krájet chleba a mazat jej, sekat třísky levou a taky žehlení střídám pravou a levou. Ostatní činnosti jsou docela v pohodě, akorát to déle trvá. Občas zapomenu a nůž beru do pravé, ale v průběhu jídla si to většinou uvědomím. Šárka


Seminář jsem absolvovala v červnu 2021, jsem tedy ve fázi přepólování a mám dojem, že se budu přepólovávat navěky. Je mi 57 let, a ten proces je pro mne o něco obtížnější než lusknutí prsty. Nechci ale nikoho odradit, pro někoho jiného v mém věku to klidně může být snadné a rychlé.
Do předposledního dne na semináři jsem si nebyla jistá svou lateralitou, a ani poté, kdy jsem si to ujasnila, jsem v tom neměla úplně jasno. Není to kóan ani protimluv, prostě to tak je, nebo spíš bylo. Co mi potvrdilo, že jsem opravdu levák, bylo moje tělo. 
Před několika lety jsem rok a čtvrt pracovala jako uklízečka, a hned první měsíc mne začal bolet pravý loket. Začala jsem v té době chodit na taichi, doufala jsem, že to pomůže, ale nepomohlo. Napadlo mne, že když zapojím do práce i levou ruku, zlepší se to, ale taky nic. Tedy ne, že by úplně nic, bohužel… nejen, že mne nepřestal bolet pravý loket, ale začal mne bolet i ten levý. Několik měsíců potom, kdy jsem s tou prací skončila, mne přestal bolet pravý loket a levý, mrcha bolel dál se stejnou intenzitou, ačkoliv tu levou jsem používala jenom jako pomocnou, levá ruka pro mne tehdy nebyla při práci plnohodnotná náhrada.
Dva týdny po návratu ze semináře mne ten levý loket přestal bolet, doslova ze dne na den. Pořád se mi stává, že mne tam občas zabolí, a to vím, že je to znamení, že málo používám levou. Tak jdu na zahradu, kde chvíli pleju levačkou, nebo si jdu udělat zeleninový salát a všechnu zeleninu poctivě krájím levou, nebo si kreslím mandaly a důsledně se vyhýbám tomu, abych si pomáhala pravačkou. Ono to pak velmi rychle přejde. To je všechno, vezměte si z toho, co si z toho dokážete vzít. Šárka


Seminář laterality mi změnil život.
Už od základní školy jsem cítila, že s mým tělem není něco v pořádku, ale nevěděla jsem co. Žila jsem jako pravák a byla jsem velmi nešikovná v tělocviku při činnostech, které jsou zaměřené na jednu stranu (př. házení, skákání, hvězda), byla jsem velmi nešikovná při ručních pracech a u všech takových činností jsem se vztekala. Také jsem byla dost nervózní v kolektivu lidí, což jsem na společenských akcích řešila popíjením alkoholu. Kolem 25 let jsem zjistila, že mám oko i nohu jako levák, na což dnes dostanete nálepku zkřížená lateralita. Tím se mi hodně věcí vysvětlilo, ale pořád mi to úplně nesedělo a říkala jsem si, jestli nejsem levák. Jenže když jsem vzala tužku do levé ruky, tak mi to vůbec nesedělo a nešlo, tak jsem to nechala na dalších 15 let být, dokud jsem neviděla rozhovor s Veronicou a nerozhodla se otestovat. Na kurzu jsem ve svém těle jasně pocítila, že jsem levák. Asi den ve mně probíhal silný vnitřní konflikt, protože jsem se nechtěla vzdát své staré identity, říkala jsem si, co na to rodina a tak. Poté, co jsem svoje leváctví přijala, se mi hodně ulevilo a pocítila jsem příval nové energie.
Asi týden po semináři jsem tedy sice už měla hodně energie, ale asi na dva dny přišly nějaké úzkosti a nejistoty a trochu i deprese. Pravá ruka se mi klepala a nechtěla vykonávat žádnou činnost, ale levá ruka toho ještě mnoho neuměla. Po prvním týdnu už žádné potíže nebyly a na konci šestinedělí jsem se vynořila jako sebevědomý levák (i když jsem zatím moc činností levou nedělala). Postupně mi tělo začalo samo dělat čím dál víc jednoduchých věcí samo (otevření dveří, mačkání čudlíků…). Tři měsíce po přepólování dělám jednoduché věci levou rukou, jím jako levák, na počítači pracuji jako levák a nedávno jsem zjistila, že už gestikuluji levou rukou. Ostrý nůž používám levou rukou jen na jednoduché věci – okurka, mrkev; chleba řežu pravou, protože se s tím zatím nechci zdržovat. Škrabku a další nástroje držím v levé ruce, ale když spěchám, tak si je přehodím. Do psaní se mi zatím moc nechce, občas si levou kreslím. Levou rukou pracuji pomaleji, ale cítím u toho uvolnění a pohodu. Ve společnosti lidí už nebývám nervózní, mnohem víc se projevuju, beru si přirozeně slovo a cítím se uvolněně. Mívala jsem občasné výbuchy vzteku, což téměř vymizelo, a to prakticky hned po semináři. Nejsem také tolik v hlavě, přestala jsem věci tolik řešit – dost věcí mi je teď ukradených, nemám na ně názor a ani mít nechci. Žiju prostě nový, pohodovější život, ve kterém se mnohem víc projevuji.
Díky Veronice, že semináře pořádá a proměňuje lidem životy. Je to něco tak jednoduchého, někdy stačí jen samo poznání faktu, že jsem levák, a změny se dějí jedna za druhou. Opravdu s každým dalším týdnem od kurzu se člověku mění život k lepšímu víc a víc.
Milada